Čtvrtá sólová jízda úderníka Landeho. A pokud vám snad už na předešlém útoku s norskou vlajkou „Out To Every Nation“ přišlo, že náš slavík začíná kompozičně mírně zadrhávat, kteréžto podezření nedávný vokální souboj s dalším zlatým hrdlem Russella Allena „The Battle“ jenom potvrdil, nemusíte už alespoň napjatě čekat s obavou z věcí příštích. Vozíček horské dráhy se jménem „The Duke“ na korbičce totiž nejenže mírné klesání svých předchůdců neustál, nýbrž je to právě on, kdo nabírá ty správné obrátky pro kolmý sešup přímo na otevřená ústa. Inu, stachanovec Jorn zase jednou neodolal, a tak tu máme další atrakci, která své dávné charisma rozmělnila v přemíře prodloužených jízd, přitažlivost vyměnila za jásot zábavychtivého davu a vlastní bezduchost marně maskuje pod tlustým nánosem veselých barviček.
Je to už tradice, že se JORNovky nesou v mantinelech (dejme tomu) tradičního hard rocku, samozřejmě s pěkně moderně vyšťavenou kytarou a jí odpovídajícím celkovým vyzněním. Výjimka pochopitelně nepřichází ani tentokráte, což samo o sobě určitě nemuselo být věci ku škodě, jenomže to by zachycený materiál musel vyznívat mnohem nápaditěji, než jak nám prostřednictvím svojí „pracky“ nabízí přičinlivý blonďáček „vojvoda“. Chceme-li za každou cenu vyštrachat alespoň nadprůměrnou záležitost, věc se kterou bychom mohli přelézt přes onu šedavou a konzistentní hladinu obyčejnosti, je to práce vskutku Sisyfovská.
Co tedy zajímavého vlastně „The Duke“ přináší? Nu, obávám se, že skoro nic. Poslech bez vzteklého drhnutí zubů totiž ještě neznamená vítězství, navíc když to co do hlavy jedno ucho vpustí, druhé okamžitě vypustí ven. Jorn Lande tak nezadržitelně pokračuje v devalvaci svého jména a jestliže ještě před několika lety byla jakákoliv jeho účast zárukou té nejvyšší hudební kvality (pravda, určitě ne náležitě finančně ohodnocenou), pak dnes už oběma nohama překračuje onu pověstnou hranici, kdy kvantita definitivně vítězí a mohutným plácáním svých, Loužovsky chlupatých, paží spolehlivě pohřbívá i těch několik posledních zajímavých okamžiků (nebo vám se snad zdá být v pořádku, když desce kraluje bonusová předělávka letitého kousku „Starfire“?). Jistě, zřejmě už napořád se budeme moci spolehnout na skvěle odvedené řemeslo, výtečný zpěv i krystalicky čistou produkci, ovšem s dávno polámaným kolečkem nelze převézt horu, vždycky se vejdou jen drobné krtince do holých dlaní. A to je setsakra málo.
Byť jsem si vědom pověstné zatvrzelosti konzervativních fanoušků rock/metalu, zvláště pak v našich rozdělených republikách, pořád (asi naivně) doufám, že neustále tatáž písnička musí snad začít otravovat už i ty nejzarytější příznivce? Samotný interpert je totiž přesvědčen, soudě alespoň dle několika posledních rozhovorů, že konečně docílil toho nejsprávnějšího materiálu - moderního hard rocku bez zbytečných příměsí. Já tomu říkám načančaná prázdnota. Ale budiž, na svůj názor máme svaté právo oba dva.